5/5/18

5. května 2018 v 1:06
chci mluvit o tvých vlasech
zmínit jejich krásu a spanilost
pozastavit se nad tvým
jemně modelovaným obličejem
obdivovat tvoje tělo
ale zašeptat nedokážu

že mne nechceš
 

26/2/18

26. února 2018 v 19:49
Včerejšek byl fajn.
Sice jsem si minulý týden 2x řekla, že se zabiju (a fakt jsem se na to cítila), tak to bylo fajn.
Byla jsem celý den se svým klukem a mazlení se a pusinky mi dělaj dobře. Jo.
Chtěla bych, abychom byli šťastní oba.

6/2/18

6. února 2018 v 13:58
Tohle píšu se vší trapností z největšího dna, v kterym jsem se kdy ocitla.
Od začátku roku mam pocit, že jsem ve snu, protože už mam hodně dlouho derealizaci a už si nepamatuju jaký to je, vnímat a vidět normálně. Moje krátkodobá paměť prakticky neexistuje, jsem mimo. Já už vlastně ani nevim, jestli trpim nějakou nemocí, nebo jestli mi jenom hrabe. Derealizace a bolesti hlavy mi na pár dnů (2) zmizely, jenže včera jsem se zase sesypala a dneska ráno taky. Přišlo mi divný, proč se mi najednou tak divně čte a cítila jsem se hypoglykemicky, jenomže glukometr ukázal normální hodnotu a tak mě to praštilo.
Je to zpátky.
Třeba mam derealizaci protože jsem furt ve sračkách a z úzkosti mam stres a záchvaty paniky.
Nejspíš bych potřebovala antidepresiva, kdyby jen nebylo zavolat si k psychiatričce na mojí matce. Ale co si namlouvám, vždyť já nejsem schopná na telefonu ani vyťukat číslo, protože nezvládám s nikym přes něj mluvit.
Kromě toho cítim, že škola na který studuju prostě neni pro mě a za půl roku tam jsem se nic nenaučila. Nejlíp mi je doma, kde si můžu kreslit a kreslit věci, který mam ráda a bavěj mě. Jako jedna z mála jsem v životě nechodila do žádnýho ateliáru nebo na kurzy, kreslit jsem se naučila sama. Vlastne ani na to teď nejsem pyšná, protože vím, že tu jsou lepší.
Takže tak. Škola je utrpení. Taky neznám nikoho, kdo by si na ní stěžoval, vždyť je to prohlášená a prestižní umělecká škola! A vlastně nevim, co bych dělala, kdybych nechala střední. Šla bych pracovat? A kam? Bez maturity? Vždyť jsem ve všem naprosto neschopná a moje úzkost by mi to stejně nedovolila.

Nemam prostě nejmenší tušení jak to zvládnu.
 


10/1/18

10. ledna 2018 v 0:46
mám pocit že
můj permanentní stav je
melancholie
že se svět stává lepším jen
na moment
aby se zas mohl vrátit do
tragédie
neumim krásně napsat
že trpím

10/12/17

10. prosince 2017 v 1:38
snad zejtra (vlastně dneska) neumrˇu h
a
haha
a

28/10/17

28. října 2017 v 0:04








postavila jsem dům ve tvých pažích
něžných pohledech a v teplu tvé kůže
miluji ve svém novém domově
každou místnost a zákoutí
nikdy ještě nebylo tak těžké odcházet
vždyť bych mohla zemřít štěstím
strávit tak věčnost













26/10/17

26. října 2017 v 19:02
skoro jsem napsala dopis na rozloučenou
a pak jsem si uvědomila že by ho nikdo neocenil

16/10/17

16. října 2017 v 19:29
občas
neumim
žít

12/10/17

12. října 2017 v 19:38
dvanáctý říjen je špatný den.

7/10/17

7. října 2017 v 19:18
probudila jsem se



a

nic


nebylo


stejný

Kam dál