Únor 2018

26/2/18

26. února 2018 v 19:49
Včerejšek byl fajn.
Sice jsem si minulý týden 2x řekla, že se zabiju (a fakt jsem se na to cítila), tak to bylo fajn.
Byla jsem celý den se svým klukem a mazlení se a pusinky mi dělaj dobře. Jo.
Chtěla bych, abychom byli šťastní oba.

17/2/18

17. února 2018 v 18:59
Doma je všechno už pár měsíců na hovno a nelepší se to. Nemam žádný prostor, klid, soukromí. V bytě, kde všichni spíme v jednom pokoji tohle prostě není. V životě jsem nespala v jednom pokoji sama a to mi je 16 let.
Naprosto mě sere moje matka a bratr. Ti dva spolu zůstanou až do smrti, protože ona je naprosto neschopná udělat něco s jeho chováním a on je ten největší agresivní čurák na světě.
Matka otci zažalovala, že jsem dostala čtyřku z matematiky, ale že jim bratr spal nahý v posteli, čůral nám v pokoji na zem a zuřivě bouchnul do skříně mu neřekla. Kdykoliv s ním otec mluví a vyčítá mu jeho chování (jako jediný z mých rodičů), tak se ho matka začne zastávat. "Ale on se tak tváří protože mu světlo svítí do očí, on je unavenej, on se fakt snaží..."
Jsem z toho tak moc vyčerpaná a chci, aby to přestalo. Vždycky, když si vzpomenu co se tu děje, tak se strašně moc naštvu.
Bratrovi bude 20 a když se naštval, tak mě začal mlátit. Matčina reakce? "Neperte se vy dva."
Očividně vidí jako rvačku když stojím u zdi a on do mě buší pěstmi.
Nikdo neni schopnej mi pomoct.
Nejsem schopná se v tomhle domě naučit na doklasifikaci. Jsem neschopná.

6/2/18

6. února 2018 v 13:58
Tohle píšu se vší trapností z největšího dna, v kterym jsem se kdy ocitla.
Od začátku roku mam pocit, že jsem ve snu, protože už mam hodně dlouho derealizaci a už si nepamatuju jaký to je, vnímat a vidět normálně. Moje krátkodobá paměť prakticky neexistuje, jsem mimo. Já už vlastně ani nevim, jestli trpim nějakou nemocí, nebo jestli mi jenom hrabe. Derealizace a bolesti hlavy mi na pár dnů (2) zmizely, jenže včera jsem se zase sesypala a dneska ráno taky. Přišlo mi divný, proč se mi najednou tak divně čte a cítila jsem se hypoglykemicky, jenomže glukometr ukázal normální hodnotu a tak mě to praštilo.
Je to zpátky.
Třeba mam derealizaci protože jsem furt ve sračkách a z úzkosti mam stres a záchvaty paniky.
Nejspíš bych potřebovala antidepresiva, kdyby jen nebylo zavolat si k psychiatričce na mojí matce. Ale co si namlouvám, vždyť já nejsem schopná na telefonu ani vyťukat číslo, protože nezvládám s nikym přes něj mluvit.
Kromě toho cítim, že škola na který studuju prostě neni pro mě a za půl roku tam jsem se nic nenaučila. Nejlíp mi je doma, kde si můžu kreslit a kreslit věci, který mam ráda a bavěj mě. Jako jedna z mála jsem v životě nechodila do žádnýho ateliáru nebo na kurzy, kreslit jsem se naučila sama. Vlastne ani na to teď nejsem pyšná, protože vím, že tu jsou lepší.
Takže tak. Škola je utrpení. Taky neznám nikoho, kdo by si na ní stěžoval, vždyť je to prohlášená a prestižní umělecká škola! A vlastně nevim, co bych dělala, kdybych nechala střední. Šla bych pracovat? A kam? Bez maturity? Vždyť jsem ve všem naprosto neschopná a moje úzkost by mi to stejně nedovolila.

Nemam prostě nejmenší tušení jak to zvládnu.